To byla taková komunistická písnička: "tak už máme, co jsme chtěli..." Ale ovšem že máme, co jsme chtěli - lépe řečeno, co chtěla většina Českého lidu. Lidi mají svoje chajdy, chalupy, domy, vily, byty, auta...co by ještě madam ráčila chtíti? Lid si volí své politické strany a své prezidenty. A vodní děla se hodí proti blbcům, nevšiml jsem si, že by někdo stříkal na demonstrace, které jsou povolené a nenásilné.

https://www.youtube.com/watch?v=fH8tpq9Cgik

No, měl jsem před 32 lety úplně jiné představy o následujícím vývoji. Ani v nejhorším snu by mne nenapadlo, čeho se za 32 let dočkám.

Ostatně i tady v diskusi je u mnohých patrná tatáž zášť, proti které jsme tenkrát cinkali klíči, doufajíce, že se jí zbavíme.

Systém se může sice změnit, ale lidé zůstávají stejní, takže je jen otázkou času, kdy se vše vrátí do starých "osvědčených" kolejí.

já už nevím, co jsem tenkrát chtěl

"Díky" lidem, jako je s. autorka, se ještě všechno nepodařilo.

Když nejsou relevantní argumenty, tak soldateska přechází do osobních útoků.

A konkrétně nějaký ten osobní útok?

Víte vůbec, za co se tehdy v listopadu demonstrovalo? Když už jste si dala takový úderný název blogu?

A můžete mi to vyjmenovat? Ať víme, že nevíte.

Když už tak hrdinně bojujete za svobodu názoru a vyjádření?

No představy i sliby politiků byly rozhodně vyšší než máme dnes k dispo. Na druhou stranu je pořád lépe než bylo.

Také zvažuji zda máme to, co jsme tenkrát chtěli?

Já tenkrát v roce 89 ́ pár dnů po svých devátých narozkách každý den odhodil doma školní brašnu a vyrážel s tehdy ještě zapůjčenými klíčky na náměstíčka a rynky našeho městečka, kde jsem ve zmrzlých prstících jimi neúnavně a obětavě cinkal a svým vysokým dětským hláskem vyvolával odposlechnutá úderná hesla.

A když jsem se pak celý promrzlý vrátil domů, čekalo mne další úsilí, když jsem přemlouval svého tatíka, který byl pokladníkem ZO stranické organizace v jejich závodě aby vystoupil a odstoupil. A zacházel jsem až tak daleko, že jsem vyhrožoval, že než bych vyrůstal v takové rodině, tak odejdu a požádám o přijetí v blízkém Dětském domově.

Ale tatík na mé výzvy nedbal a neustále mi vysvětloval, že až dospěji všechny věci pochopím a až se všechno toto se přežene budu mu jednou vděčný až mi také podobně jako jeho otec, můj děd, i on díky své funkci zajistí v jejich závodě nějaké to šikovné místečko, kde se nenadřu. Neboť takto to zajistil i jemu jeho tatík, můj děd, který byl dokonce zakládajícím členem tamní ZO KSČ.

Naštěstí doba pokročila a tatík pochopil. A manifestačně ze strany vystoupil, aby později se spoluvystoupivšími spolusoudruhy z jejich ZO KSČ závod zprivatizovali a později pak jak se stalo tradicí tehdejších devadesátých let, také oni tento zprivatizovaný závod ještě úspěšněji vytunelovali a téměř ke krachu přivedli.

Nicméně díky předchozím známostem a díky nově nastoupivším funkcionářům, kteří také včas a šikovně převlékli kabátky se jim podařilo jejich tehdy už skutečně "vlastní" závod opět šikovně a navíc výhodně prodat zahraničnímu zájemci.

A tak díky tomu, a vlastně i mé zásluze, má naše rodina snad více než očekávala. A i přes současnou nepříznivou inflační situaci je snad dostatečně zajištěna i pro další generace, takže tento den si pak společně každoročně připomínáme a díky produktu ze švestiček z dědovy zahrádky do bezvědomí oslavujeme.

Jinak zdravej, kazateli???

Ano - někteří máme nejen to, ale dokonce i mnohem víc, než jsme původně chtěli.

No a ty ostatní je třeba dnes a denně přesvědčovat, že i když mají prd, tak je jim vlastně mnohem lépe.

To je nejspíš pravda, že vám je čím dál hůř.